Můj (ne)obyčejný den v domácí zdravotnické a hospicové péči

Vždy, když otevřu dveře naší služby poznám, zda mne některá z kolegyň předstihla. Nepsaným pravidlem je, že první příchozí uvaří kávu. Musím přiznat, že ta dnešní mi přijde vhod. S úderem sedmé vyrážím do terénu. Čeká mne deset zastávek u našich pacientů.

Na první z nich provedu převaz a vyjíždím na okraj menší obce, kde srnky dávají dobrou noc. Cestou si říkám, jaké to dnes bude. Stav pacientky se den ode dne velmi liší. Jednou je to milá babička, která během našeho setkání vypráví krásné životní příběhy, jindy je nevrlá, či uzavřená do svého, pro mnohé neznalé nepochopitelného světa, odkud ji nemá význam vytrhávat. Koneckonců, ani by to nešlo. S blížícím se polednem vím, že nevynechám usměvavého, ležícího pacienta, za nímž musím vyšlápnout 75 schodů. Pokaždé je počítám a uklidňuji se, že aspoň mám dobrou pohybovou průpravu.

Po polední pauze zamířím aplikovat inzulin. Zazvoním, pacientka vykukuje z okna a sděluje mi, že otevřít dveře dnes nezvládne. Hází mi klíče ze svého okna. Její trefa je přesná. Do kanalizační vpusti. To je den. V tomto týdnu už několikátý karambol. Jedna kolegyně byla svědkem vážné autonehody, druhá našla promrzlou pacientu ve vaně, z níž se nemohla dostat. A aby toho nebylo málo, z nemocnice nás vyzvali k prevenci, neboť pacientka, k níž jsme docházeli, má ve vlasech návštěvníky. Vnučka pacientky přijíždí s náhradními klíči, jsem zachráněna.

Do kanceláře přicházím spokojená, s pocitem naplnění. Teď už jen vše zapsat, předat informace kolegyním a připravit potřebný materiál na další pracovní den. I když jde o sobotu, tedy pro mnohé den volný. Mne ale dnes ještě čeká jedna milá návštěva. Místní umělecká základní škola má na programu koncert učitelů a žáků. Jedním z nich je i náš syn. Moc se těším. Miriam Brhláčová

zveřejněno Výroční zpráva Charity Zlín 2017